Historie našich fenek


První chodský pes - fena Arina na Pomeznici se do naší rodiny dostala v roce 1994. Pořídila si jí moje sestra, jako mazlíčka, společnici a nejlepšího přítele. Společnici a velkého hlídače dělala také mému tatínkovi, který v té době vlastnil malý penziónek.  Arinku uchovnil, vyřídil vše potřebné k získání chovné stanice  a poté stačilo už jen čekat na hárání, aby se s Arinkou vyrazilo za, poradcem chovu vybraným, pejskem. Vše (háraní, nakrytí pejskem) proběhlo nejlépe, jak mohlo a celá naše velká rodina a kamarádi netrpělivě očekávali narození štěňátek. Čekali jsme, ale nic se nedělo. Bohužel se nám po několika týdnech potvrdilo to, co jsme už tušili, že štěňátka nebudou. No co, řekli jsme si, vyjde to určitě příště, proč by také ne. To jsme, ale bohužel ještě netušili, že Arinka štěňátka nikdy mít nebude, protože měla vrozenou vadu, laicky řečeno, byla neplodná.  V době, kdy jsme toto ještě netušili, jsem začala přemýšlet o tom, že si také pořídím psího kamaráda, společníka, hlídače (jak jinak než chodského psa).  V potaz samozřejmě padlo to, že si pořídím pejska geneticky vhodného k naší Arince, abychom v následujících letech nemuseli absolvovat cestu za nakrytím fenky přes půl republiky (tenkrát ještě nebylo tolik pejsků, jako je v dnešní době). Poradkyně chovu mi vybrala vrh z chovatelské stanice v jižních Čechách. S majitelkou jsem se po telefonu domluvila, že bych se přijela na pejska podívat. Když jsem ale do chovatelské stanice dorazila, zjistila jsem, že „můj“ pejsek vlastně už volný není, a že jsou volné pouze dvě poslední fenky. No co, řekla jsem si. Jela jsem si pro štěňátko, tak si vezmu fenku a hotovo. 

Takže naším novým členem rodiny byla od června 1997 fenka se jménem Aura Asulan 

  • V dalších následujících letech jsem si kolikrát uvědomila, jak byl osud ke mně štědrý, protože Aura byla pes s velkým P. Vzhledem k tomu, že jsem si Auru pořídila v době, kdy jsem byla těhotná a možná měla málo zkušeností, nevěnovala jsem velkou pozornost tomu, jak má např. rozložené znaky, zda má plně vyvinut chrup atd.. A tak se stalo, že jsme se vypravili (již s 8 týdenní dcerou) na svod dorostu, kde bylo k mému velkému překvapení zjištěno, že má Aura neúplný chrup (chyběly jí dva zuby). Poradkyně chovu nám doporučila zajít s ní na rentgen, aby se zjistilo, zda zuby jen nevyrostly nebo tam vůbec nejsou. Nebyly tam, což je velký nedostatek, a proto nemohla být Aura uchovněna. To nás ovšem nezlomilo a nezastavilo v tom, abychom se nepokusili o štěňátka u Aury, když u Ariny to nevyšlo. Naštěstí jsme měli v našem městě pejska  , který také nebyl uchovněn, protože byl dosti přerostlý a tak nebránilo nic tomu, než abychom je dali dohromady. Vše dopadlo výborně a první štěňátka se Auře narodila v roce 1999, bylo jich sedm, ale přežilo pouze pět (3 fenky, 2 pejsci). Druhá štěňátka se narodila o tři roky později, tentokrát jich bylo pět, ale přežily pouze dvě fenky. Aura byla velmi starostlivá a výborná matka, což nám dokázala nejen u svých potomků, ale také u výchovy koťat naší kočky. Ta si zabrala a jejich vlastní matku k nim nechtěla pustit. Taktéž hlídala křečky, na které se nesměla kočka ani podívat a když už se tak stalo, Aura jí jasně vysvětlila, jak se má chovat. Aura byla, jak už jsem psala, pes s velkým P. Byla oddaná, jak jen pes může být, milovala celou naší rodinu, která se za jejího života rozrostla o naše 3 dcery. Ty střežila, ochraňovala je a dovolila jim naprosto vše. Že k ní šly, když baštila, žádný problém, v životě po nich nevyjela, i kdyby jí snad tu baštu chtěly sníst, byla naprosto úžasná. Aura byla velmi živá a měla výborně vyvinuté lovecké instinkty, což nám dvakrát skvěle předvedla na procházkách v lese. Od té doby jsme jí měli v lese raději vždy na vodítku. Také milovala vodu a vše, co se dalo sežrat. Když jsme jednou jeli pryč, nechali jsme Auru v místnosti, kde jsme měli klec s křečkem. Po našem návratu byla klec rozebraná, Aura nás vítala a křeček si vesele běhal po místnosti. Křeček měl totiž v kleci tvrdý chléb, který Aura milovala, a tak si ho bez ostychu vzala.
  • Zapomněla jsem se zmínit, že Arina s Aurou byly velké kamarádky, měly se rády a zažily spolu spoustu psích radovánek. Jediné období, kdy byla Aura na Arinku ostřejší bylo v době, kdy měla malá štěňátka. To na ní Aura cenila svůj neúplný chrup a Arina chodila okolo boudy hodně velkým obloukem. Ale jakmile štěňátka povyrostla, byla jim oddanou tetou a Aura byla ráda, že je má na chvíli „ z krku“.

  • Arinka odešla do psího nebe v lednu roku 2008 ve věku necelých 14 ti let a i dneska, když si na ní vzpomeneme je mi líto, že se psi nedožívají vyššího věku. Byla dokonalá, oddaná a poslušná i přesto, že nikdy neabsolvovala výcvik poslušnosti. Jak už to u choďáků bývá, byla velice inteligentní a vždy dobře věděla, kdy musí poslechnout a kdy se může řídit svojí hlavou.

  • Bohužel roky plynuly a i naše Aura začala pomalu stárnout. Toto jsme velice těžce nesli, protože vidět pejska, který je celý život aktivní a najednou sotva chodí, je velmi smutné. Začali jsme přemýšlet o tom, jak jí trochu rozveselit a rozpohybovat. „Pořídíme si k ní štěňátko, to jí určitě zvedne náladu“, o tom jsme začali čím dál více uvažovat. Nejdříve jsme se sice trochu báli toho, že si Aura bude myslet: „Aha to mají za mě náhradu.“, ale opak se stal pravdou. V listopadu 2010 jsme si, jako vánoční dáreček pro naší nejstarší dceru, přivezli psí holčičku se jménem Clea Via Moderna. Naše obavy během pár dní opadly. Aura nové štěně přijala naprosto skvěle a nebrala ho vůbec jako konkurenci. Začala si s Cleou znovu hrát, poměrně rychle běhat a vedle štěňátka velice ožila a asi i díky tomu se dožila svého vysokého věku. Na jaře roku 2012 jsme s Aurou oslavili její poslední narozeniny (15té ). V létě roku 2012 dostala z horka dvakrát mrtvici. Pokaždé se nám jí podařilo uzdravit, ale bohužel ne na dlouho. Dne 13. 7. 2012 nás naše Aura navždy opustila a odešla za Arinkou do psího nebe. Jsem nesmírně vděčná osudu, že mi dopřál žít těchto pár let po boku úžasné psí přítelkyně, jako byla právě Aura.                                                                                                                                                                                 

A nyní se už konečně dostávám k v pořadí již třetí  fence v naší rodině - Clea Via Moderna, která do naší chovné stanice Prácheňský poklad porodila 30.10.2014 první štěňátka.

                                                                                             

  • Clea se narodila 5. 10. 2010 v Táboře v chovné stanici Via Moderna. Cleu jsme si mohli sami vybrat, protože jsme se přijeli na štěňátka podívat mezi prvními zájemci. Zde opět můžeme poděkovat osudu, protože čím déle jí máme, tím více jsme rádi, že jsme si ze všech štěňat vybrali právě ji.                          Domů jsme si Cleu přivezli 28.11 2010 a s Aurou se ihned skamarádili. Clea jí brala jako náhradní matku a díky ní se jí vůbec nestýskalo po domově. Na své první procházce byla celou dobu na volno, protože se držela Aury, tak jsme se nebáli, že by mohla utéct. Moc se jí líbil sníh a neustále se v něm válela. Také naše kočky a Aury ocas brala za své hračky.                                                                                                                      

  • Cleu jsme se rozhodli uchovnit a tak jsme 5.11. 2011 vyrazili na svod dorostu na Stříbrný rybník u Hradce Králové. Clea se nechala bez problémů prohlédnout a odjeli jsme s výsledkem K1, W1. Následující léto jsme vyrazili na klubovou výstavu a bonitaci do Jedovnic, ATC Olšovec. Dva týdny před tím, než se výstava konala, nám umřela Aura a Clea přestala z velkého stezku úplně baštit. Každou noc vyla a rozervala nám dveře domů, jak moc se jí stýskalo. Do výstavy téměř nic nebaštila. Na výstavě, i přes svoji velice nízkou váhu, vyhrála Clea v mezitřídě, z celkem 19 fen, a získala titul V1, CAC. Posudek paní Soldánové: „1,5 letá fena, správný typ, správné osrstění i rozložení znaků, výborně předvedená.“ Druhý den na bonitaci byla Clea uchovněna s ohodnocením K1, W2. Následně jsme zažádali o přidělení chovné stanice s názvem Prácheňský poklad.

  • Clea je velmi poslušná, učenlivá a inteligentní. Už první den jí dcera naučila, sedni, lehni a dej pac. Každý další cvik se vždy velice rychle naučí, nebere totiž cvičení jako povinnost, ale jako hru. Miluje vodu, agility, frisbee a aportování - jakmile si sedneme na zahradě, už máme na klíně míček, hračku, jablko nebo broskev, prostě cokoliv co je možné nějakým způsobem chytit. Když nemá Clea na procházce k dispozici hračku, přináší šišky, malé klacíky nebo obrovské větve, které někdy skoro ani neunese. Je vynikající hlídač a má ráda když jsme všichni pohromadě – když jdeme například na houby, běhá od jednoho člena rodiny ke druhému a kontroluje, zda někdo náhodou nechybí. Je nám absolutně věrná a oddaná, tedy především mojí dceři. Toto nám dostatečně dokázala, když za ní začala utíkat při každém jejím odchodu z domu. Stojí za zmínku, že při každém útěku musela seskočit ze 3,5 m vysoké městské hradby, která je podél celé naší zahrady.

  • S Cleou nejezdíme na žádné výstavy, což je vzhledem k její dokonalosti (bonitační kód) asi velká škoda. Raději s ní však trávíme čas, jí více přirozeněji, než abychom celý den stáli a čekali na (z jejího pohledu nějaké hloupé) hodnocení.

  • V létě roku 2013 jsme se rozhodli, že následující jaro pojedeme s Cleou za pejskem, abychom jí dopřáli mateřské štěstí. S tímto nám ale Clea udělala čáru přes rozpočet, protože se rozhodla hárat pouze jednou do roka a to až koncem léta. Pejska jsme měli již delší dobu vybraného. Ve správnou dobu (z našeho pohledu) jsme pejska dvakrát navštívili, ale zřejmě díky špatné technice krytí, nevedly návštěvy k ničemu. Zvolili jsme proto dalšího pejska, druhého v pořadí. Velice rychle jsme se s majitelem domluvili, abychom neprošvihli ten správný den.  Za pejskem: Laskarr Daraskar  jsme jeli její 13 den hárání a námluvy dopadly nejlépe, jak mohly. Clea si s pejskem hned od začátku rozuměla, pejsek s ní také a nakrytí se povedlo na 100%. Štěňátka se narodila 30. 10. 2014 a krátce po vánocích od nás odešla do svých nových domovů k dvounohým páníčkům.  

No a v pořadí čtvrtá psí holka, která nám zpříjemňuje život svou přítomností  je naše odchované štěňátko z prvního vrhu Aranka Prácheňský poklad .

  • Aranka se k nám vrátila po 2 týdnech, které pobyla u svých nových páníčků. Ne že by jí nechtěli, ale nemohli si jí nechat. Majitel dostal silnou alergickou reakci a nemohl žít v domácnosti s pejskem, což velmi těžce nesl. Jediné, co ho těšilo, bylo, že se Aranka vracela k nám a zpátky ke svojí mámě. Když jsme si pro Aranku přijeli, bylo to smutné a dojemné loučení a co jsme později zjistili, velice emotivní bylo i pro Aranku. Ačkoliv jsme to zatím netušili, udělalo jí to velký šrám na její malé psí dušičce. Nerada chodila ven na procházky, chtěla být stále doma v bezpečí na naší zahradě. Doufali jsme, že se to časem zlepší a opravdu časem jí už procházky problém nedělaly. Bohužel se její stres přesunul jiným směrem a to ke komunikaci s ostatními psy. V okamžiku, kdy jsme nějakého potkali, začala se kroutit, štěkat a pokud se k nám náhodou nějaký pejsek přiblížil nešťastně naříkala. Říkali jsme si, to se časem zlepší. Neměli jsme s tímto, dnes už vím že, problémem, žádnou zkušenost. Ačkoliv jsme se snažili a bojovali jak nejlépe jsme uměli, moc se nám nedařilo a tím jak Aranka rostla, se to spíše zhoršovalo, než zlepšovalo. Že musíme najít někoho kdo nám pomůže jsme si na 100 % uvědomili při absolvování svodu 3.10.2015. Tolik psů pohromadě, to byla pro Aranku noční můra. 
  • Naštěstí jsme dostali doporučení na  p.  Hanu Jánskou  - která to s pejsky opravdu umí, rozumí psí duši  a svojí pozitivní motivací dokáže někdy až "nemožné". A tak nám s Arankou začaly první lekce. Nejprve dvouhodinové seznamování s jedním pejskem, kde jsem se hlavně já učila, jak správně reagovat a správně Aranku motivovat, aby se dokázala k pejsovi přiblížit. Po několika individuálních lekcích, jsme se mohli konečně přiřadit ke skupince psů a docházet na lekce poslušnosti. Začátky nebyly  jednoduché, ale nevzdávali jsme se .  Ne že by Aranka neposlouchala, naopak je velice učenlivá, jakýkoliv nový cvik rychle chápe, velice dobře mě vnímá, reaguje,  ale ti psi! Každopádně se to lekci, co lekci zlepšovalo. Dnes již dokáže se psy  pobíhat bez vodítka, sice ne tak "bláznivě"jako někteří jedinci, vždy je trochu opatrná a hlavně se nikdy nevzdálí ode mě na dlouho vzdálenost. Musí mě hlídat, kdyby mi náhodou nějaký čtyřnohý "kamarád" chtěl třeba ukousnout nohu, ruku............

  • největší její/náš úspěch byl na absolvování Bonitace 7. 8. 2016 v Chodské Lhotě, kde Aranka dokázala, že zvládne větší počet psů ve své blízkosti a uspěla s krásným bonitačním kódem

TOPlist